Pokud tě všichni milují, něco je špatně

Jdu s Emí v manduce po ulici, v jedné ruce její klobouček, který Emí při každé příležitosti odhazuje, a v druhé ruce tašku s nákupem. Najednou vidím starší paní, která se k nám blíží a nesouhlasně si nás měří.

Naštvaně se mě ptá: „Co vám to dítě udělalo?“

Asi se jí nelíbí, že mám Emí v nosítku. Vůbec nečeká na odpověď a mizí.

Znáte to? Děláte něco, co není podle představ vašeho okolí, a dočkáte se nechtěné reakce. V převážné většině se důchodci, které přes den potkáváme, usmívají a povídají si s námi. Ale někdy přijde i tohle.

Jenže dnešní příhoda je pro mě něčím výjimečná.

Pociťuju nad paní lítost, ale necítím nepříjemné pocity v břiše a ani mě nepolévá stres od hlavy až patě, jak by se mi dřív určitě stalo. Cítím se tak vyrovnaně, jak vyrovnaně se z manduky dívá moje dítě.

Proč se vlastně chceme líbit všem?

A to i cizím osobám, které potkáme na ulici?

Podle mého názoru to souvisí s tlakem společnosti na naši dokonalost. Chceme být dokonalé ve všech ohledech, v práci, v manželství, jako mámy, ve společnosti i v seberealizaci. A když přijde kritika okolí, může nám to naznačovat, že v něčem dokonalé nejsme?

Možná to tak nemáte, ale já ten pocit znám moc dobře. Navíc na mateřské dovolené se každá máma připlete do mnoha konfrontací. Věčně o něčem rozhoduje. A pište si, že se vždycky najde někdo, kdo má jiný názor.

Kojila jsem podle potřeby (a slyšela „rozmazlíš ji“), brala Emí do postele („už ji odtamtud nedostaneš“), nosila („nikdy nebude chtít sama chodit“), nedávala dudlík („pořád musíš kojit a nosit“), nedávala piškoty, cukříky, šťávičky a vlastně ani skleničky jakéhokoliv druhu („všichni jsme na tom vyrostli“, „každé dítě to jí“) a při hovorech o porodu jsem se nebála říct, že můj porod byl úžasný.

Jenže co je dokonalé nebo aspoň tak nějak „normální“?

Líbí se mi myšlenka, že normálnost je věcí konsensu. Čím víc lidí si o něčem myslí, že je to normální, tím víc normální se daná věc stává. Jak se pak vlastně pozná dokonalá nebo aspoň normální máma?

Kdybyste se zeptali každého malého děcka, řekne vám to.

A tak mi došlo, že ta nešťastná příhoda se starší důchodkyní byla vlastně šťastná. 🙂

Dovedla mě k zamyšlení, co se ve mně v poslední době změnilo a co je to moje AHA.

Existuje právě tolik názorů, kolik existuje lidí.

A k tomu existují ti, kteří to zrovna v dané chvíli chápat nebudou. 

To je celé, dvě jednoduché pravdy, a není nutné se tím trápit.

Tihle lidé mohou být zdrojem obrovské inpirace. Protože nekritizují a neshazují naše názory a berou nás takové, jací jsme. Každý je jiný a srovnávání jsme si stejně vymysleli jenom my lidé.

Proč si myslím, že se najednou cítím líp?

Je to určitě kombinace mnoha vlivů, ale na mateřské mi tak nějak víc docházejí tyhle věci:

1. Následuju víc svoje pocity.

Soustředím se na svoje první pocity, protože věřím na intuici. Dokáže to člověku dodat úžasný vnitřní klid, když se nemusí rozmýšlet, jestli to nebo ono by mohlo nebo nemuselo být správně.

2. Víc si věřím.

Toho, kdo zná svoji hodnotu a důvěřuje si, může jeho okolí podstatně hůř znejistit, že dělá nesmysly. Ví, že v danou chvíli dělá to nejlepší, co může. A pokud dospěje k tomu, že něco jde dělat lépe, což se mi děje dnes a denně :-), bez emocí a výčitek svoje chování změní.

3. Pečuju o sebe a svoji spokojenost.

Prostě se nezanedbávám. Užívám si slunce a léta, stejně jako podzimu. Užívám si chvilky jenom sama se sebou, stejně jako hraní si s Emí. Vařím zdravě, nejím v noci a pravidelně spím. Někdy to skrývám za důvod „abych měla mlíko“, ale možná to prostě dělám pro sebe. 🙂

4. Nejen tuším, ale vím, že se nemusím zalíbit všem.

Už o to neusiluju a neztrácím na tom svoji energii a čas. Vždycky bude někdo nesouhlasit. Ale za kým jiným by člověk měl stát než za sebou samým?

Už před spoustou let jsem si spolu s dalšími citáty vyvěsila tuhle větu, která to vlastně celé vystihuje:

Je to super, když řeším jenom sebe sama a svoji rodinu a nemusím hodnotit nikoho jiného.

Stejný přístup se mi nastavil i ke kontaktnímu rodičovství a k tématu porod. Chápu, že si někdo rád vybere císařský řez a je to pro něj ideální volba. A to i když jsem si vědoma všech výhod porodu přirozeného.

V mém e-booku nenajdete radikální tvrzení, odsuzování nebo kritiku. Chci ukázat cestu, dát na výběr, ale neříkám, že touhle cestou člověk nutně musí jít.

Tak nějak jedu v poslední době na vlně tolerance. 🙂

A zjišťuju, že je to jako bumerang. Čím víc tolerance, úsměvů a laskavosti člověk dává, tím mu toho jeho okolí víc vrací.

Přeji vám mnoho krásných podzimních dní plných spokojenosti se sebou samými. 🙂

Petra