Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. A u dětí obzvláště

Když jsem nedávno četla knihu od Marie Kondo Zázračný úklid, souhlasila jsem skoro se vším. Její metoda úklidu „jednou provždy“ vám skutečně může změnit život. Nicméně jedna věc mi pořád nebyla jasná.

Jak motivovat ostatní členy domácnosti, aby se na pořádku podíleli? Jak zařídit, aby nepořádek nevznikal právě na jejich místech?

Marie na to má svoji teorii. Tvrdí, že ostatní členové rodiny, vedeni vaším příkladem se prostě přidají:

Zbavovat se mlčky svého vlastního nadbytku je vlastně nejlepší způsob, jak jednat s příbuznými, kteří odmítají uklízet. Přitahováni vaším příkladem, začnou sami přebírat svoje zbytečné věci a uklízet, aniž si musíte byť jen jedinkrát postěžovat. Může se to zdát neuvěřitelné, ale když někdo začne uklízet, spustí řetězovou reakci.

Marie Kondo

Tak tomuhle jsem prostě nemohla uvěřit.

Jak být jen tak mlčky vzorem?

Jenže ještě než jsem Mariinu metodu pořádně uvedla do praxe, začaly se v naší rodině dít věci.

Po pár dnech čtení knihy a mého zaujetí pro třídění věcí podle toho, co mi dělá radost, jsem našla Honzu, jak si sám od sebe prochází svoji skříň s oblečením a vyndavá věci, které už nechce nosit. O několik dní později mě přemluvil k tomu, že vytřídíme sklep a vyházíme zbytečné věci.

A dnes mi jen tak říká, že by chtěl totéž udělat v druhém sklepě.

A pak mi najednou došlo, proč to tak funguje. Tak proto ty sklepy nechtěl uklízet dřív. Čím víc ostatní k něčemu nutíme, tím víc k tomu oni mají odpor. A naopak když se do něčeho s chutí, nadšením a mlčky pustíme, spustíme lavinovou reakci. 

A ono je to takhle vlastně ve všem, kdykoliv v životě.

Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá

• Někdy se divíme, že se o nás les nestará a přitom my sami se o něj příliš nestaráme.
• Nebo lesu přikazujeme a zakazujeme a rozčilujeme se, že les nám oplácí stejnou mincí.
• Občas lesu nadáváme, že na nás zvyšuje hlas a zapomínáme, že sami jsme na něj předtím mnohokrát hlas zvýšili (to sedí zrovinka na mě :-)).

Každý si může dosadit to své „volání do lesa“.

Vzorce chování. Děti jdou v našich stopách

U dětí je velmi důležité vidět své rodiče při činnostech, které se mají naučit.

Zdá se mi, že je stále ještě málo známo, že děti tráví první léta svého života plně ve světě vnitřních i vnějších obrazů a proto zpočátku vůbec nejsou schopny chápat myšlenkové abstrakce…. Na těchto abstrakcích však spočívá většina výchovných opatření…. Každé popření a každý zákaz je abstrakcí…. Výchova prostřednictvím vlastního vzoru má oproti popsané drezúře řadu výhod. Tady je to obraz, kdo formuje a ovlivňuje.

Ruediger Dahlke

• Naše děti se chovají tak, jak se chováme my.
• Mluví tak, jak mluvíme my. Říkají ne, pokud my říkáme v našem životě ne.
• Jedí to, co jíme my.
• Ke svým partnerům se budou chovat tak, jak my jako rodiče se chováme vzájemně k sobě.
• K nám se jednou za pár let budou chovat tak, jako se my chováme teď k nim nebo k ostatním lidem.

Samozřejmě jsou období, kdy si opačným chováním testují svoje hranice a možnosti, ale stejně věřím, že:

Následování vzoru, a tím spíš vzoru rodičovského, je pro děti nejsnadnější způsob učení. 

Běžné pedagogické systémy jsou proti rodičovskému vzoru prakticky bezmocné, zvláště co se týká vytváření charakteru dětí.

Pokud v dospělosti chceme něco změnit, jít jinou cestou než kudy šli naši rodiče, musíme na sobě hodně makat, abychom vzorce v naší mysli přenastavili.

Určujeme svět, v němž žijeme, do značné míry sami prostřednictvím vzorců a polí, které si neúmyslně či úmyslně vytváříme ve svém okolí. Proto by bylo jen pochopitelné, kdybychom tato pole vnímali a kdybychom s nimi zacházeli velmi pečlivě a obezřetně, popřípadě kdybychom vytvářeli pouze pole, která budou podporovat náš vývoj.

Ruediger Dahlke

Zajímá vás, jaký bude porod vašeho dítěte?

Podvědomé následování vzoru a nám známé situace funguje překvapivě i při rození dětí. Podle mnohých zdrojů mají dcery tendenci rodit tak, jak rodily jejich matky.

Máme smůlu, že do nedávna se na pocity matek a dětí při porodu nebral zřetel a matky neměly možnost stát za sebou a za svými dětmi. 

Tato smutná cesta bude pravděpodobně i naší cestou, pokud úmyslně nepůjdeme jinudy. A jako se vším, co na sobě budeme měnit, bude nás to stát mnoho úsilí. Ale stojí to za to. Stáhněte si moji e-knihu, kde se o tom dozvíte víc.

Porod totiž opravdu je nejkrásnější spirituální zážitek, který může žena prožít. A děti, které mají možnost prožít porod bez zásahů, i v prostředí na to přizpůsobených porodnic, mají velkou výhodu na startu jejich života.

Pořiďte si průvodce, kde se dozvíte, jak se na cestu k příjemnému porodu vydat a co všechno stačilo na této cestě mně. Podpoří vás při rozhodování, co je pro vás a vaši rodinu nejlepší. Na počátku totiž opravdu záleží.